MOHLO BY ZAJÍMAT

Rozcestník - mohlo by zajímat:

Příbuzenská plemenitba

Autorkou níže uvedeného článku je Ing. Hana Čtyroká, pedagožka na České zemědělské univerzitě v Praze, která vyslovila svůj laskavý souhlas s jeho uveřejněním na stránkách Klubu chovatelů bichon á poil frisé. Doporučujeme, aby chovatelé velmi důkladně přemýšleli o zamýšlených párech – rodičích budoucích štěňátek – s vědomím toho, že genetika funguje principiálně stejně u lidí jako u psů.

Příbuzenská plemenitba – ano či ne?

Ing. Hana Čtyroká

Vážení a milí chovatelé, přátelé, nelekejte se! Následujících řádky se sice genetikou budou zabývat, ale bez obávaných vzorečků a koeficientů, před kterými vždy všichni prchají. Chtěla bych vás zde seznámit s pozitivy a negativy příbuzenské plemenitby.V současné době se mohou naši chovatelé dostat do situace (ale bylo tomu asi vždy a bude, nejen u nás), kdy při výběru psa-plemeníka tedy „manžela“ pro svou fenku zjistí, že vybraný krasavec je jejich fence více či méně příbuzný. Co dělat? Rozhodně doporučuji konzultaci s poradkyní chovu a zvážení informací z tohoto článku. Jejich zdrojem mi byly jednak vlastní vědomosti získané na VŠ a jednak poznatky významných vědců a zkušených chovatelů uveřejněných v řadě zajímavých a poučných, někdy i kontroverzních knížek. Je zřejmé, že jde o oblast názorově choulostivou. Zvlášť, když věda jde neustále kupředu a nové informace a objevy nás překvapují na každém kroku. Každý má tedy právo s tímto příspěvkem polemizovat. Berte ho třeba jako otevření diskuse na aktuální téma.

Nejprve pár pojmů:

Liniová plemenitba (vzdálená příbuzenská plemenitba) – tvorba tzv. chovných linií, tj. skupin zvířat různého stupně příbuznosti s podobnými morfologickými a fyziologickými vlastnostmi a podobným dědičným založením s cílem tyto pozitivní vlastnosti v potomstvu upevnit. Zakladateli jsou významní plemeníci a pokračovateli jejich synové, vnuci a pravnuci pářící se s vybranými nepříbuznými či vzdáleně příbuznými fenami s podobnými vlastnostmi (maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec x sestřenice).
Inbreeding – nejužší příbuzenská plemenitba (otec x dcera; matka x syn; vlastní sourozenci mezi sebou …)
Nepříbuzenská plemenitba – páření partnerů, kteří nemají alespoň pět nebo šest generací žádné společné předky
Gen – jednotka genetické informace
Alela – konkrétní forma genu (každý gen může mít více forem – dominantní, recesivní, …
Dědivost – (heritabilita, h2) – jak velký je pravděpodobný % podíl zděděných vlastností (na rozdíl od % podílu vlivu vnějšího prostředí)
Recesivní homozygot – jedinec, v jehož genetické výbavě se sešly obě alely pro určitou vlastnost recesivní

Všechny živé organismy mají určitou genetickou výbavu, množství „genů“, jež kódují jejich konkrétní vlastnosti. Každý jedinec má tuto genetickou výbavu zdvojenou – má tzv. „diploidní“ sadu chromozómů – útvarů, ve kterých jsou geny umístěny. Pohlavní buňky mají tuto sadu pouze „haploidní“ (jednoduchou) a nový tvoreček – embryo pak sadu opět zdvojenou. Dostává 1 od otce a 1 od matky, dohromady tedy sady dvě. Genetické základy vlastností potomka jsou tedy ovlivněny oběma rodiči stejně. Další roli pak hraje dědivost jednotlivých znaků (viz dědivost povahy) a vliv vnějšího prostředí. Zděděné vlastnosti jsou navíc závislé na kvalitě – konkrétní formě genů (alel). Ty mohou být buď dominantní (silné), recesivní (slabé, podřazující se dominantním) i různě se navzájem ovlivňující mezitypy. Dominantní formy alel ve zjednodušeném schématu přebijí a přehluší vliv alel recesivních. Proto, aby se vlastnost přenášená recesivní alelou projevila, musejí být recesivní alely v genetické výbavě dvě (např. hnědé zbarvení labradorských retrívrů). Kromě jiných vlastností jsou recesivní alely v mnoha případech nositeli geneticky podmíněných onemocnění. Sejdou-li se tedy alely 2 dominantní, pes bude naprosto zdravý. Když se jedna dominantní alela spojí s jednou recesivní, onemocnění se neprojeví, ale zvíře bude jeho skrytým genetickým přenašečem. Onemocnění však propukne v případě, kdy se sejdou dvě recesivní alely tohoto genu.

Cíle příbuzenské plemenitby

Cílem spojování příbuzných jedinců byla vždy snaha upevnit v potomstvu žádané vlastnosti společného předka. Ať už šlo o kvalitu a barvu srsti, stavbu těla, postavení uší, nasazení ocasu, plnochrupost nebo o mimořádnou povahu atd. Až do nedávné doby, a u řady plemen tomu tak je i nyní, probíhal chov v tzv. liniích – proto „liniová plemenitba“.Tento postup doporučovalo i mnoho světových odborníků jako spolehlivou a rychlou metodu pro získání potomků s požadovanými vlastnostmi. Výsledkem byl určitý charakteristický typ, typ chovatelské stanice (podle Angličanů „affix type“).

Každé plus s sebou však vždy, ať chceme či nechceme, přináší i nějaké mínus. Někdy se neprojeví a navenek je vše v pořádku. Jindy zůstává skryto po mnoho generací a objeví až po dlouhé době, naráz a nečekaně, kdy si chovatelé už neuvědomí patřičné souvislosti. Nedojde jim, že to malé mínus představuje genetický problém způsobený nevhodným chovatelským programem, tj. spojováním nevhodných rodičů. Příbuzenská plemenitba šanci a tedy i riziko, že se existující „škodlivé geny“ spojí v potomkovi a onemocnění se projeví, zvyšuje. Čím jsou jedinci příbuzensky bližší, tím je riziko spojení dvou recesivních alel vyšší. Podobně se dědí však i vlastnosti požadované, tudíž v případě příbuzenské plemenitby bude i pravděpodobnost projevu žádaných vlastností vyšší. Je na chovateli, aby zvážil, zda získání a upevnění chtěných vlastností u potomků není na úkor jejich zdraví a projevů negativních stránek tohoto chovatelského postupu.

Jaké tedy mohou být následky příbuzenské plemenitby?

Záleží na stupni příbuznosti daných jedinců a na tom, jak dlouho je tato příbuzenská plemenitba prováděna. Jestli spojíme příbuzné jedince jednou a jejich potomky budeme pářit se zvířaty absolutně nepříbuznými, bude riziko škodlivých vlivů mnohem menší, než když tyto jejich potomky budeme krýt opět psy příbuznými. Svou důležitou roli zde však hrají i další faktory, jako zdraví matky štěňat, prostředí, v jakém byla štěňata odchována a v jakém vyrůstala a žijí, jak jsou vychovávána a cvičena, krmena atd. – tzn. faktory vnějšího prostředí. Genetika je totiž složitá a i u jedinců, kteří jsou „recesivními homozygoty“ a onemocnění by se tedy mělo zřetelně projevit, se někdy neprojeví, nebo jen velice mírně, protože pro jeho vznik nebyly splněny všechny podmiňující faktory (např. špatné životní podmínky). Dobrým příkladem jsou vypiplávaná štěňátka, která nemohou sama sát mléko, v přírodě by zahynula, ale chovatelé je uměle krmí a „zachrání“. Nechají tak naživu 100% nositele onemocnění, na kterých to ale teď už není vidět a tak mohou v chovu snadno škodit. (Vždy to není tak jednoznačné a leckdy díky dalším problémům se toto zvíře stejně do chovu nedostane, neprojde bonitací pro zjevné nedostatky v exteriéru či povaze, podlehne nějaké běžné chorobě, na kterou jsou tato zvířata citlivější atd.).

Negativními dopady příbuzenské plemenitby jsou: ztráta „pufrovací schopnosti“ – odolnosti vůči stresu a jiným zátěžím životního prostředí, úbytek vitality, ztráta genetické variability a dědičné choroby. Negativní dopady nejužší příbuzenské plemenitby se nazývají inbreedingová deprese. Jedná se o snížení vitality a plodnosti (leckdy jde o zdánlivou neplodnost, protože embrya jako absolutně neživotaschopná zanikají ještě během nitroděložního vývoje), poruchy chování, nervové choroby, problémy s kůží a srstí atd. Snížená vitalita se projevuje i menšími a křehčími jedinci, zvýšenou náchylností k chorobám, nižší inteligencí a kratší délkou života. Negativní ovlivnění rozmnožovacích schopností se může projevit nedostatkem pohlavního pudu a následně tedy menší chutí se pářit, pomalými nebo těžkými porody, nepravidelnými vrhy, větším počtem defektních štěňat a vyšší úmrtností štěňat, krátkým obdobím laktace, nervozitou a špatnou péčí o štěňata atd. Mezi nejčastější dědičné choroby zaznamenané u různých plemen psů patří DKK (a jiných kloubů), luxace čéšky (trpasličí plemena), osteochondróza, choroby ledvin (bernští sal. psi, bulteriéři), chondrodystrofie (jezevčíci), hemofilie, zelený zákal, PRA (progresivní atrofie sítnice), luxace čoček, entropium, ektropium, epilepsie, poruchy metabolismu (hypofunkce štítné žlázy, měďná toxikóza bedlingtonů), hluchota (dalmatin), choroby kůže, tříselná a pupeční kýla, alergie, nádory (mléčné žlázy, konečníku) aj. Změny chování se projevují například v plachosti nebo agresivitě i jiných povahových slabostech. Nakonec se tedy vlastně zhorší schopnost psa být společenským partnerem člověka. Opět platí – čím je stupeň příbuznosti mezi pářenými jedinci vyšší a čím je příbuzenské spojení častější, tím je vyšší pravděpodobnost projevu této inbreedingové deprese.

Chovatelé se leckdy snaží dopad řady těchto projevů omezit. Štěňata dokrmují, příznaky nemocí a slabostí potlačují léky, dietou, výchovou, výcvikem, úpravou srsti. Při velké dávce štěstí a maximální péči může být výsledkem zdánlivě a dočasně zdravý jedinec, slavící úspěchy na výstavách či ve výcviku. Nikdy by však neměl být zařazen do chovu. Někdy bere do rukou věc sama příroda a nenechá si poroučet. Chovateli vybraný pár v sobě nenalezne zalíbení a k nakrytí nedojde.

Jedna rada za všechny (poskytnutá zkušenou pracovnicí veterinární laboratoře a rozhodčí Vladimírou Tichou): Jestliže pes není schopný sám fenu nakrýt, nemělo by se přistupovat k inseminaci. Může jít o to, že fena není ještě ve správném stádiu hárání nebo se psovi nelíbí z nějakého jiného důvodu, pes je nemocný, unavený nebo nějak poraněný anebo nezkušený a je lepší mu vybrat snadnější partnerku. Většinou se vyplatí zkusit krytí jiný den, nechat vše na přírodě nebo vybrat jiného krycího psa. (Nemluvíme zde o prvničkách, které je někdy třeba trochu přidržet, aby psu neublížily, nebo vybrat správné místo ke spojení menšího psa s větší fenou atd. Nikdy by však naše pomoc neměla překročit určité rozumné meze.) Obě zvířata většinou poznají, že něco není v pořádku, že toto není správná doba nebo správný partner (že se k sobě např. geneticky nehodí). Inseminaci je naopak možné využít pro jednodušší nakrytí feny zahraničním psem, aby se ušetřily peníze, čas, energie a zdraví zbytečným cestováním (např. zaoceánským letem). I v tomto případě by si měl ale majitel feny ověřit, že vybraný chovný pes je jinak zkušeným a schopným přirozeného páření.

Kudy tedy vede správná cesta?

Vhodnou cestou, jak se vyhnout negativním vlivům příbuzenské plemenitby, je páření nepříbuzných jedinců. Potomci budou heterozygotní – od rodičů získali 2 geneticky různé sady genů a, což je pro nás důležitější a viditelnější, budou mnohem životaschopnější, odolnější, vitálnější a výkonnější než příbuzensky rozmnožovaná zvířata.

Abychom se nemuseli uchylovat k příbuzenské plemenitbě z důvodu nedostatku nepříbuzných krycích psů (jak je to někdy v případě málopočetných plemen), bylo by velice rozumné využívat co nejširší řadu všech plemeníků. Samozřejmě s ohledem na vlastnosti a typ obou zvířat, aby krytí neznamenalo v chovu krok zpět. Každý nemá možnost vycestovat za krásným a nepříbuzným psem do dalekých krajů, měl by se ale v každém případě maximálně snažit o kvalitní, krásná a zdravá zvířata nejen na pohled, ale i z hlediska genetiky a tedy s výhledem do budoucna. (A ne, „já teď přivedu na svět osm šampionů a co dál, to ať vyřeší ti po mě“.) Zahraniční krytí jsou samozřejmě velice vítána, ale pozor, i zde se bezhlavé jednání nevyplácí. I zahraniční jedinec nemusí být nepříbuzný, může do našeho chovu zanést nějakou vadu, nedostatek či genetickou chorobu, která se u nás nevyskytuje, nebo je úspěšně potlačována (a to nejen exteriéru, ale i povahy!).

Aby byla zachována maximální variabilita ( co nejvíce geneticky nepříbuzných, zdravých jedinců odpovídajících standardu), nemělo by se v chovu využívat pouze několik málo velmi úspěšných psů. Tím totiž genetická variabilita silně klesá. Když jsou tito šampioni navíc silně příbuzní sobě navzájem, nebo se chov dále tříští a izoluje v jednotlivých klubech a komorách, situace se zhoršuje o to víc. V dalších generacích pak můžeme nepříbuzného elegána pro naši krasavici hledat jako jehlu v kupce sena a navíc potmě.

Pár dobrých rad pro zajištění zdravého a kvalitního chovu:

Podle genetické situace populace plemene omezit maximální počet vrhů po jednom samci, tedy maximalizovat počet používaných psů.
Pářit zvířata, která mají minimum společných předků (v ideálním případě žádné).
Psy nebo semeno importovat z oblastí, jejichž chov byl geneticky izolován, jsou tedy nepříbuzní, pozor však na zavlečení nových defektů…
Pokud možno neopakovat rodičovské kombinace.
Provádět ostrý výběr na vitalitu (zdraví, životaschopnost).

Chovným cílem by neměl být superšampion na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty v konformaci, výkonu a genetické variabilitě.
(H. Wachtel, 1998)

Nakonec něco k dědičnosti povahy.

Příbuzenskou plemenitbou a chovem vůbec může být velmi ovlivněna i povaha, navíc právě ta nám může při výběru zdravých, vhodných jedinců pro další chov, významně napovědět.

Povaha stejně jako každá jiná vlastnost je zčásti podmíněna geneticky a zčásti vnějším prostředím. Dědivost jednotlivých znaků je různá. Vitální funkce (plodnost, dlouhověkost, kvalita semene psa aj.), které mají dědivost nízkou (10-20%) a závisejí tedy především na vlivu prostředí, jsou však příbuzenskou a nepříbuzenskou plemenitbou velmi ovlivňovány. Právě u nich můžeme velice snadno docílit tzv. heterozního efektu, jež se projeví při páření nepříbuzných (heterozygotních) zvířat náhlým a jednorázovým zlepšením vlastností (počet štěňat ve vrhu, zdraví, odolnost, vitalita…). Vyšší je dědivost znaků konstituce (velikost, hmotnost) a to 30-80%. Povahové znaky mají heritabilitu různou, u loveckých a obranných vlastností je 10-30%, u plachosti a agresivity však 40-60%! Proto je tak důležité posuzování právě těchto vysoce dědičně podmíněných vlastností při svodech, bonitacích a výstavách. V některých liniích čistokrevných plemen psů jsou známy případy dědičně podmíněné agresivity (foxteriéři, zlatí retrívři…) nebo naopak plachosti a bázlivosti (bernští salašničtí psi,…). Všechny tyto hodnoty kolísají v závislosti na plemeni a prostředí, ale také a to velmi výrazně působením příbuzenské plemenitby.

Vliv prostředí je také důležitý a to již v době březosti feny, porodu a prvních týdnů života. Matka ovlivňuje i tvorbu vlastností jako je bdělost, agresivita a povahová vyrovnanost. I inteligence a váha mozku se podle odborníků pozitivně vyvíjí v pestrém prostředí, se kterým se malý tvoreček musí vyrovnat a přizpůsobit („dobrodružná hřiště“, různé hry a aktivity). Proto se prosím svým psím maminkám a jejich miminkům věnujte co nejvíc a s bujnou fantazií, odměnou vám bude pohled na milé, inteligentní a zdravé pejsky a jejich šťastné a spokojené majitele.

Povaha a zdraví psa jsou spolu těsně spjaty.

Bylo zjištěno, že plemena pracovních psů (lovečtí, služební, tažní a závodní) jsou díky lepší selekci v průměru zdravější než společenská plemena (nebo než výstavní varianty plemen užitkových psů). Kynologický sport a práce psa vůbec tedy hraje v životě a zdraví psa pozitivní roli. Při selekci nejen na krásu, ale i na výkon dochází kromě selekce na povahu zároveň i k selekci na zdraví. Jakkoli zdravotně či povahově slabší jedinec pracovním nárokům nemůže stačit. Je pomalý, unavený, nemá dostatečnou vytrvalost, odolnost nejen k nepřízni počasí a chorobám, ale i stresu psychickému (nedokáže se soustředit delší dobu, upadá do útlumu nebo naopak se chová hystericky, získává reakci na střelbu atd.). Nemusí však jít o nějaký vysloveně služební výcvik, kde poměrně velká část požadovaných cviků je založena čistě na poslušnosti a je tedy podmíněna nejen inteligencí psa a schopností a ochotou se učit, ale i kvalitách psovoda – pána a jeho zkušenostech s výchovou a výcvikem psů. (Na druhou stranu je ale nutné dodat, že povahově nevyrovnaného, neodolného, zkrátka povahově podprůměrného jedince nevycvičí ani velmi zkušený cvičitel, nebo jen do velmi nízké úrovně a s velkými obtížemi.) Mnohem více nám prozradí aktivity, kde je potřeba vysoké fyzické nasazení, jako jsou například soutěže agility, flyballu (kromě pasteveckých soutěží, záchranářského vyhledávání osob v psychicky i fyzicky náročném terénu, vrcholových soutěží stopařských prací aj.). Zde je potřebná nejen dobrá kondice a zdraví psa, ale i již zmíněná schopnost se učit, ochota spolupracovat, odolnost vůči stresu atd. Nutno dodat, že určitým základním testem povahy zvířete jsou i výstavy, kdy pes musí prokázat jistou poslušnost, ovladatelnost, sebejistotu a „dobré nervy“ v náročném prostředí mezi mnoha lidmi, psy a při hodnocení rozhodčím. I tyto chovatelské akce jsou dobrými faktory přirozené selekce.

Pro zájemce doporučuji literaturu:

Dostál, J., 1995: Chov psů. Genetika v kynologické praxi, Dona, České Budějovice, 1995
Procházka, Z., 1989: Chov psů, SZN Praha, 1989
Räber, H., 1997: Bernský salašnický pes (Doplněné kapitoly od MVDr. J. Nesvadby), Dona, České Budějovice, 1997
Wachtel, H., 1998: Chov psů v roce 2000, Dona, České Budějovice, 1998
(příp. odborné vysokoškolské učebnice – Obecná zootechnika, Genetika …)

K čemu slouží Canisterapie:

vytvoření pozitivního prostředí formou canisterapie
hlazení psa, mazlení se s ním, tj. uspokojování potřeby něžnosti
povídání klienta s terapeutem, při němž zjišťuje, že i pes může být smutný, veselý, nemocný a pokud se o něj bude dobře starat a bude ho mít rád, bude mu pes dobrým kamarádem
terapeut se snaží navázat komunikaci klienta se psem, aby snížil jeho nesmělost a uzavřenost a podpořil spontánnost projevu ve vztahu k jiným osobám
v případě použití malého psa se rozvíjí ochranitelské a pečovatelské postoje, použije-li se velký pes, klient získá pocit bezpečí
forma společníka pro osamělé seniory
při poznávání nových věcí ve společnosti zvířete, dochází k odbourávání neopodstatněného strachu a odvedení pozornosti od vlastních potíží klienta
při použití skupinové terapie má klient ve svém“ psovi spojence pro zvládnutí komunikace a chování v kolektivu
klient získává zájem o určité aktivity prostřednictvím cílené hry a plněním úkolů, čímž se zvyšuje doba soustředění na danou činnost
pozorování chování psa a jeho stavby těla se rozvíjí u klienta pozorovací schopnosti i správné návyky chování ke zvířatům i lidem
prostřednictvím různých pomůcek a zadáváním úkolů klienta psovi se zlepšují komunikační dovednosti, rozšiřuje se slovní zásoba a vyjadřovací schopnosti
krmení psa či jiné situace, kdy je potřeba psa nevyrušovat, se využívají k nácviku sebeovládání
pro autisty je srozumitelný kontakt se zvířetem, které komunikuje jednoduše a jednoznačně, a proto zde pes plní roli prostředníka v komunikaci s lidmi
formou různých společných her se zvyšuje u klientů motivace k pohybu i jejich pohybové schopnosti, rozvíjí se hrubá i jemná motorika, ve společnosti psa se klienti učí vhodně relaxovat.

Historie plemene
Jeho veličenstvo Bichon á poil Frisé alias Bišonek.

Již honosný název naznačuje vznešenou a pohnutou minulost. Bišonci patří do skupiny takzvaných BARBICHONU. Do této skupiny patří i jeho blízcí příbuzní jako například Boloňský psík, Boloňský barevný psík, Maltezský psík, Havanský psík, Lvíček, Coton de Tulear. V dobách, kdy nebyl stanovený pevný standard plemene, se jim také říkalo Bichon Tenerife.

Nejnovější archeologický výzkum hovoří o tom, že první zmínky o barbichonech pocházejí již z roku 100 př.n.l. z Číny a ze dvora královny Kleopatry (r. 69-30 př.n.l.). Sem se pravděpodobně dostali tito psíci díky námořníkům, kteří se při svých průzkumných a obchodních plavbách rozšiřovali po celém Středomoří. Vzhledem k tomu, že nejvíce záznamů pochází z oblasti Středomoří, domníváme se, že Barbichoni pocházejí právě z oblasti Středního moře. Jiní odborníci tvrdí, že pocházejí z Kanárských ostrovů, přesně ji z jejich největšího ostrova, Tenerife. Po objevení Gibraltaru se postupně rozšiřovali po celém západním pobřeží Evropy, až do Anglie.

Největšího úspěchu si bišoni užívali v dobách renezance ve 14-16 století n.l. Jejich veličenstvo bišonek bylo hýčkáno mnohými veličenstvy královských a šlechtických rodů. Byli bezmezně hýčkáni, česáni, koupáni a rozmazlováni. Jejich nádherná srst byla pěstěna a česána. Zajisté i proti své vůli, díky svému temperamentu, museli neustále doprovázet své páníčky.

Po vznešeném období však přišel prudký pád v době francouzské buržoazní revoluce (1789-1794). Bišonek musel opustit paláce a stal se „psem z ulice“. Jeho jedinečná povaha přizpůsobivá každé okolnosti mu umožnila přežít. Svýma černýma upřímnýma očima a nezkrotným temperamentem okouzlil děti, kejklíře a flašinetáře a tak se stalo, že pomáhal bavit a rozveselovat mnohé smutné a nešťastné. Od té doby se mu říká antistresový a antialergický psík.

Další krutou ránou bylo období 1. a 2. světové války, kdy se stavy těchto psů rapidně snížily. Naštěstí zbylo dost typických jedinců, ze kterých se postavil dnešní chov. Pravděpodobně díky všem těmto okolnostem je plemeno bišonka velice životaschopné, dlouhověké a odolné proti mnohým nástrahám dnešního uspěchaného života.

Pro psa je člověk to, co si člověk představuje pod pojmem Bůh

Holbrooke Jackson

FEDERATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE

SEKRETARIAT GENERAL: 13, Place Albert 1, B-6530 Thuin

FCI-Standard č. 215 / 02.09.2016

Překlad: Ing. Hana Petrusová

Standard plemene

BIŠONEK

(Bichon à poil frisé)

PŮVOD: Francouzsko-belgický.

PATRONACE : Francie a Belgie.

DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO STANDARDU: 04.04.2016.

POUŽITÍ: Společenský pes.

KLASIFIKACE FCI:

Skupina 9 Společenská plemena

Sekce 1 Bišoni a příbuzná plemena

1.1 Bišoni

Bez zkoušky z výkonu.

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: Bišonek (bišon frisé) byl dovezen do Francie z Italie během renesance. Protože byl podobný velmi malému barbetovi, dostal jméno « barbichon », což bylo zkráceno na « bichon ». V 17. a 18. století zobrazovalo mnoho věhlasných malířů tyto malé psíky, doprovázející krále, šlechtu a další pozoruhodné osoby. Do módy opět přišlo toto plemeno za Napoleona III., kdy bylo známé pod jménem « téneriffe ». Dostalo se mu takové propagace, že se stalo populárním jak v Belgii, tak i ve Francii. Po obou Světových válkách téměř vymizelo. Jen díky nadšení několika francouzských a belgických chovatelů byla jeho populace zachována. První pes registrovaný v Belgii byl Pitou, narozený 23.3.1924, zapsaný do belgické plemenné knihy (LOSH) v roce 1932. Číslo 1 ve francouzské plemenné knize (LOF) bylo 18.10.1934 přiděleno feně bišonka jménem Ida. V roce 1978 bylo plemeno uznáno jako francouzsko-belgického původu a dostalo dnešní francouzský název – « bichon a poil frisé ».

CELKOVÝ VZHLED: Veselý psík s živým pohybem a načechranou bílou srstí tvořící spirálovité kadeře. Hrdě nesená hlava; tmavé oči, výraz živý a výmluvný. Ocas je nesený elegantně stočený přes hřbet.

DŮLEŽITÉ PROPORCE: Bišonek je delší než vyšší; délka těla od ramenního kloubu po sedací hrbol je větší než výška v kohoutku. Trup je obdélníkový. Poměr délky mozkové části hlavy k délce tlamy je 3:2. Hloubka hrudníku se rovná délce hrudní končetiny měřené od podložky k loketnímu kloubu.

POVAHA / TEMPERAMENT: Bišonek je typický společenský pes, kterého je možné kamkoliv bez problémů vzít. Není nervózní ani často neštěká, je velmi přátelský i k cizím lidem a psům. Je úžasně přizpůsobivý a velmi oddaný svému majiteli.

HLAVA: V dobrém poměru k tělu. Oči a nosní houba, tři jasně viditelné černé body na jinak bílé hlavě, by měly tvořit rovnostranný trojúhelník.

MOZKOVNA

Lebka: Lebka na pohmat spíše plochá, třebaže díky bohaté srsti vypadá kulatá. Čelní rýha mírně vyznačená. Mozkovna je delší než tlama. Není tak dlouhá, jako je široká, a tvoří 3/5 celkové délky hlavy. Nadočnicové oblouky nejsou příliš výrazné.

Stop: Patrný, ale ne příliš výrazný.

OBLIČEJOVÁ ČÁST:

Nosní houba: Okrouhlá, černá, jemně zrnitá a lesklá.

Tlama: Pod očima velmi široká, k nosní houbě se nemá příliš zužovat. Tvoří asi 2/5 celkové délky hlavy. Nosní hřbet rovný, ne prohnutý směrem dolů či vzhůru.

Pysky: Jemné, poměrně suché; horní pysky jen tak velké, aby kryly spodní, ale nikdy ne těžké nebo visící; až ke koutkům černě pigmentované. Spodní pysk nesmí být příliš masivní, viditelný nebo ochablý. Ústní koutek dobře uzavřený aby nebyla vidět sliznice pysku.

Čelisti / Zuby: Horní i spodní čelist široká, každá se šesti pravidelně postavenými řezáky. Preferován je nůžkový skus, klešťový skus je přípustný. Přednost má úplný chrup.

Líce: Ploché.

Oči: Velmi tmavé, střední velikosti, poněkud okrouhlé, ne mandlového tvaru nebo vystupující. Nesmějí být šikmo uložené. Okraje očních víček kompletně černé. Pokud se pes dívá kupředu, nemají být vidět bělma.

Uši: Svislé, dobře kryté bohatou srstí. Nasazené nad úrovní očí, tvaru rovnostranného trojúhelníku, položené svisle podél lící. Pokud jsou ušní boltce natažené kupředu, měly by minimálně dosahovat k ústním koutkům a maximálně do poloviny tlamy. Pohyblivé, především pokud něco upoutá pozornost psa.

KRK: Poměrně dlouhý, nesený vysoko a hrdě. U hlavy je okrouhlý a štíhlý, poté se postupně rozšiřuje a plynule přechází do plecí. Jeho délka je přibližně jedna třetina délky těla. Bez laloku.

TRUP:

Horní linie: Přímá, ke kořeni ocasu přibližně vodorovná.

Kohoutek: Dobře patrný.

Hřbet: Vodorovný, dobře osvalený.

Bedra: Široká a svalnatá, mírně klenutá.

Záď: Široká, mírně zaoblená, velmi málo skloněná.

Hrudník: Dobře vyvinutý, prostorný, hluboký, poměrně dlouhý, poslední žebra dobře klenutá bez náhlého zakončení.

Spodní linie a břicho: Spodní linie hrudníku lehce stoupá k břichu, které je mírně vtažené. Slabiny dobře vykasané. Kůže slabin tenká a ne volná.

OCAS: Nasazený středně vysoko, mírně pod linií hřbetu, vzhůru nesený a elegantně překlopený v úrovni páteře, aniž by byl stočený nebo zkrácený. Konec ocasu (pod srstí) se nesmí dotýkat hřbetu psa. Srst na ocasu může spadat na hřbet. Při pohybu psa nesmí být ocas svěšený.

KONČETINY

HRUDNÍ KONČETINY:

Celkový vzhled : Při pohledu zepředu rovné, středně silné kostry.

Plece: Dobře vzad položené.

Nadloktí: Dobře zaúhlená s plecemi.

Lokty: Přiložené k hrudníku.

Předloktí : Rovná a při pohledu ze všech stran kolmá.

Nadprstí: Krátká, při pohledu zepředu rovná; při pohledu ze strany mírně šikmá.

Přední tlapky: Sevřené, okrouhlé s pevnými klouby, ne vbočené nebo vybočené, polštářky musejí být černé, černé drápy jsou preferovány.

PÁNEVNÍ KONČETINY:

Celkový vzhled : Pánev široká. Končetiny dobře osvalené a při pohledu zezadu navzájem rovnoběžné. Kolmé.

Stehna: Široká a svalnatá.

Kolena: Dobře zaúhlená, ne vbočená nebo vybočená.

Bérce: Přibližně stejné délky jako stehna.

Hlezna: Nízko položená, výrazná.

Nárty : Suché, bez pátých prstů.

Zadní tlapky: Sevřené, okrouhlé s pevnými klouby, ne vbočené nebo vybočené, polštářky musejí být černé, černé drápy jsou preferovány.

CHODY / POHYB : Rychlý, volný, prostorný, paralelní. V klusu hlava vysoko nesená, ocas dobře přetočený nad hřbetem. Dobrý posun pánevních končetin.

KŮŽE: Pevně přilehlá na celém těle, tmavá pigmentace je preferována, nicméně nesmí ovlivňovat zbarvení srsti. Šourek by přednostně měl být černý.

OSRSTĚNÍ

Srst: Bohatá. Pesíky tvoří volné spirálovité kadeře (kadeřavá struktura srsti). Měkká a hustá podsada musí být přítomná. Srst není ploše přilehlá, provazcovitá, vlněná či hrubá.

Barva: Čistě bílá. Nicméně před 12. měsícem věku může být srst mírně krémová, ale tento nádech nesmí pokrývat více než 10% povrchu těla psa.

VÝŠKA A HMOTNOST:

Výška v kohoutku : 25 až 29 cm

Tolerance + 1 cm je přípustná u psů,

tolerance – 2 cm je přípustná u fen,

za předpokladu, že proporce jedince jsou vyvážené a rozdíly mezi pohlavími jsou jasně patrné.

Hmotnost: Přibližně 5 kg, v proporcích s velikostí jedince.

VADY: Jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků by měla být považována za vadu, a vážnost, s níž je posuzována, by měla být v přímém poměru k jejímu stupni a vlivu na zdraví a pohodu psa.

VÁŽNÉ VADY:

Temperament: Pes s malým sebevědomím.

Hlava: Špičatá tlama.

Nosní houba: Ztráty pigmentu.

Pysky: Růžové nebo částečně neprobarvené, svislé koutky pysků.

Oči: Světlé, neúplná pigmentace okrajů očních víček, viditelná bělma. Srst pod očima by neměla nést stopy slz.

Hrudník: Málo vyvinutý.

Ocas: Stočený, zkroucený do kroužku, kolmo vztyčený nebo v pohybu svěšený.

Končetiny: Nedostatečné zaúhlení.
Srst: Nedostatečně načechraná a/nebo vadně kadeřavá, takže je otevřená nebo ploše přilehlá.
Barva: Zabarvená srst (s výjimkou psů mladších než 12 měsíců).

VYLUČUJÍCÍ VADY:

Agresivita nebo přehnaná bázlivost.
Každý jedinec jasně vykazující fyzické nebo psychické abnormality by měl být diskvalifikován.
Chrup: Předkus nebo podkus.
Úplná ztráta pigmentu nosní houby, okrajů pysků a očních víček.
Oči: Malé, mandlového tvaru, vystupující, příliš světlé nebo modré.
Srst : Úplná ztráta kadeřavosti.
Barva: Jakékoliv zbarvení jiné než bílé u jedinců nad 12 měsíců stáří.
Velikost: Mimo toleranci.
Celkový vzhled: Jakékoliv známky nanismu.

Celková stavba : Jakýkoliv jedinec, jehož stavba se blíží čtvercovému rámci.

Pozn.:

Psi – samci musejí mít dvě viditelně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.
Pouze funkčně a klinicky zdraví jedinci se znaky typickými pro plemeno mohou být použiti v chovu.

DODATEK KE STANDARDU:

Stříhání srsti je přípustné.

Hlava: Uši, brada a knír se zkracují a tvarují tak, aby daly hlavě okrouhlý nebo zvonovitý tvar.

Tělo: S cílem dát tělu dojem elegance a štíhlosti se zkracuje srst na bedrech a ve slabinách (ale ne méně než na 3 cm). Spodní strana břicha zůstává krytá srstí.

Končetiny a tlapky: Válcovitý vzhled.

Ocas: Nesmí být stříhán.

Povaha plemene

Společenské plemeno charakteri- zuje částečně i povahu. Ne každé společenské plemeno psa se může charakterizovat jen několika slovy: antistresový psík. Nikdy si nehlídá pelíšek, mističku s krmením klidně nabídne všem svým zvířecím přátelům a mnohdy to vypadá, že své krásné bílé zuby neumí ani použít. Tento zářivě bílý malinký psíček vypadá spíše jako plyšová hračka, která je velice fixovaná na společnost svého vysněného páníčka. Pokud jej na nějakou dobu ztratí, nepohrdne ostatními členy rodiny. Nejraději má malé dvojnožce, kteří jsou snáze přizpůsobiví jejich roztomilé, až divoce temperamentní povaze. Jejich inteligence a vynalézavost různých her a honiček nezná mezí. Navzájem se skvěle doplňují a baví.

Jelikož naší rodinu provázejí bišonci již několik let, z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pohybuji li se po bytě z jakéhokoliv důvodu, věrně mne doprovázejí. Opustím li je na jakkoliv dlouho, byť jen na několik okamžiků, oddaně mě vítají jako by mne neviděli několik dlouhých dní a vůbec jim nevadí, že jsem se před pěti minutami také zrovna vrátila. Přesně umějí vycítit náladu, a pokud jsem smutná stresovaná a unavená, rádi mne potěší svou přítomností a všemožně se snaží rozptýlit mou pozornost. Pokud však nemám zrovna čas či náladu na jejich společnost, nijak se nevnucují. Uchýlí se do ústraní kde odpočívají, nebo si vymyslí hrátky sami se sebou. Ale neumí se nudit a těžko snášejí úplnou samotu. Nesnesli by být zavření v izolaci nebo v kotci.

Bišonek není nijak zvláště uštěkané plemeno, ale faktem je, že mu nic neunikne. A proto jsou zvláštní zkoušky našeho syna, jak obelstít bišonka, zatím bez úspěchu. Vždycky svými specifickými zvukovými efekty ohlásí jeho příchod a zrovna tak nahlásí příjezd našeho auta. Jejich hlídací pud v panelovém domě sousedé jistě neocení a tak je vhodné, abyste hned zpočátku zamezili jeho zvukovým reakcím na pohyb po chodbě nebo na zvuk výtahu. S trochou trpělivosti a důslednosti svého bišonka hlídání zajisté odnaučíte.

Bišonek je absolutně snášenlivý a tolerantní ke všem zvířecím společníkům. Může žít ve smečce se všemi věkovými kategoriemi i s novorozenými štěňaty. Je až překvapivé, že novorození bišonci jsou úžasně vitální a jejich porodní hmotnost se standardně pohybuje kolem 200 g. Nejsou nijak přešlechtění, neurotičtí ani náchylní k nemocem. Dožívají se poměrně vysokého věku 14 – 18 let v plné síle a zdraví.